Aktuální zpráva z AMPO

A.M.P.O. - OBĚŽNÍK LISTOPAD 2013 - aktuální zprávy z Burkina Faso

Milí přátelé našich dětí v Ouagadougou v západní Africe!

Blíží se Vánoce a mně připadá, že je to teprve nedávno, co jsem Vám přála šťastný nový rok 2013!

Čas utíká rychle, ve vašich rodinách v Evropě stejně jako tady u nás v sahelové zóně. Po dvou měsících, které jsem strávila na předčítacím turné po Evropě, si mě na letišti vyzvedly AMPO-děti. A vyrostly skoro o 20 cm! Ještě nedávno se tulila malá Rasmata v mé náruči a teď přišla jako mladá dáma. A náš první „velký“ složil inženýrské zkoušky!

Doufám, že Váš rok 2013 byl dobrý, hlavně co se týče Vašeho zdraví a Vašich rodin.

V tomto roce v Burkina Faso můžeme díky bohu  hovořit o míru. Ale bohužel už 200 km severně, v Mali, panuje válka a beznaděj. My z AMPO (samotné děti svým kapesným) podporujeme už řadu let školu v Dogonlandu na Mali, která v současnosti prakticky už neexistuje. Jelikož tam není téměř žádná sklizeň a žně, panuje všude hlad. Děláme, co je v našich silách. Kdybyste měli trochu peněz navíc, pošleme je tam za Vás. My z AMPO totiž známe africké „cesty“. Pro nás Evropany je tam (a stejně tak na sever naší země) přístup zakázán kvůli nebezpečí - Al-Káidě. S tím tu musíme žít.

V AMPO jsou děti až na několik případů malárie (a tento rok bohužel také případy horečky dengue přenášené komáry) zdravé a pracují pilně ve škole i v dílnách. A to i přesto, že celé AMPO je jedno velké staveniště. Děti se musely připravovat a učit na ročníkové a závěrečné zkoušky za zvuků ječících bagrů, pípajících stavebních strojů a bohužel i za neustálého vypadávání přívodu elektrické energie a vody v důsledku opakovaného prokopnutí vodovodů a elektrického vedení - ó Afrika!

Náš výsledek je ale i přesto znát: z dívek uspělo 88% žaček, mezi chlapci musel jeden jediný opakovat školní rok. A mezi chlapci máme také jednoho výjimečného: náš Hamidou K. byl druhým na tzv. národním plánu, tedy druhým nejlepším žákem svého ročníku v rámci celé Burkina Faso. Jsme na něj patřičně hrdí. I přes ruch na stavbě a všechen ten hluk se dokázal zkoncentrovat a vše se dobře nauči. Tak hodně štěstí i nadále, milý Hamidou!

Město Ouagadougou se stále rozšiřuje. Potřebovala-li jsem dříve na cestu do centra města 10 minut, dělá to dnes i v závislosti na denní době klidně i hodinu! Silnice jsou příliš úzké a je jich tu málo.

Zrovna z naší malé silnice, která odděluje naše dva domy pro sirotky, se buduje čtyřproudá rychlostní silnice. Rychle projíždějící auta ve městě s nejvyšším počtem nehod mohou mít pro naše děti nedozírné následky.

Od března to tu bouchá, práská, plechové střechy vibrují, na mnoha našich budovách se objevily trhliny.  Obrovské stavební stroje kopou až do hloubky šesti metrů a vykopávají odpadky. Nová silnice leží dobrý jeden metr nad pozemky obou našich sirotčinců, které se teď v době dešťů naplňují jako vany - bohužel ale bez odtoku. Bez špuntu! Teoreticky bychom měli všechny budovy strhnout, navézt spoustu zeminy a pak vše znovu vybudovat. Tolik peněz ale nemáme!

Na dlouhou dobu jsem ztratila odvahu a hlavně naději, to proto, že celá tato situace těžce postihla především naše zdravotnické středisko. Máme skoro 70 000 pacientů ročně, dnes už na obou stranách rychlostní silnice, a právě oni jsou velmi ohroženi novou dopravní situací. Všichni sirotci jsou zde pravidelně ošetřováni a očkováni, každoročně váženi, dochází na preventivní zubní i oční prohlídku. Město nás nutí, abychom vystavěli čekárny před dveřmi, nemocní teď sedí na prudkém slunci. Nejrychleji zde musíme vždy nacházet řešení nenadálých problémů. Tak nám třeba přikázali, abychom během hodiny uzavřeli naši vchodovou bránu! Tak jsme prostě prorazili díru do zdi naší gynekologické ordinace, aby pacienti mohli vůbec vcházet do našeho zdravotnického střediska. Tak mohou sice pacienti dovnitř, ale gynekologie musela být uzavřena!

Jedna celosvětově známá švýcarská nadace, velmi profesionálně vedená, mi bez okolků a komplikací poskytla 20 000 eur na přestavbu zdravotnického střediska. Dělá mi radost, že spolupracujeme s tak dobrými partnery.

Díky tomu mohu znovu zprovoznit středisko. A možná, že bude ještě lepší než doposud. Od včerejška probíhají práce, první střecha byla právě stržena. Mockrát děkujeme za tuto spontánní a přátelskou pomoc!

Naše tak důležitá a neustále přeplněná rehabilitační stanice pro děti a miminka díky tomu získá trochu více místa, neboť se jedna z ošetřoven přestěhuje do jiné místnosti. A po tom už dlouho toužil náš Roc, fyzioterapeut. Už léta prosil o více místa  a - voilá! Už je nemyslitelné, aby středisko fungovalo bez takového místa, už jenom proto, že jsme mezitím obdrželi žádost ze soukromých nemocnic, abychom od nich převzali těžce zraněné děti a kojence.

Vzejde nakonec přece jenom něco dobrého ze všech těch starostí a probdělých nocí?

Tak je to dost často - kolikrát jsem se ve svém životě úplně zbytečně strachovala, a Vy určitě také. Takže: s vírou (nadějí) lze pokračovat! To je to, co bychom měli mít na paměti každý den. Nemohli bychom si tomu přivyknout?

V tomto roce jsme se, co se týče našich prázdnin, velmi uskromnili. Všechny děti jely se svými vychovateli jen asi ¾ hodiny do svého prázdninového sídla - tentokrát tím sídlem byla naše farmářská škola Tondtenga
(což v jazyce moré znamená: naše země).

Tam jsme v minulém roce zřídili malé kongresové centrum. Mimo jiné i pro všech 240 absolventů naší zemědělské školy, kteří mezitím spravují 24 malých biofarem v Burkina Faso. Vracejí se sem každé 3 měsíce, aby se dozvěděli o stavu polního hospodářství, i o novinkách z tohoto oboru, porovnávají ceny na trhu i trhy samotné a navzájem si pomáhají.

Všechny děti z AMPA zde strávily krásné třítýdenní prázdniny. Spaly, hrály si, zpívaly, jezdily na koni, tancovaly, sportovaly a pásly ovce - během roku mají čas jen o nedělích, neboť školu tady bereme opravdu hodně vážně. A tak proto jsou prázdninové týdny tak pěkné. Všechny děti se vracejí zcela zdivočelé! Poté odcházejí na 2-3 týdny do zbytku svých rodin, aby neztratily kontakt se svými kořeny. Těmi zbytky rodin mohou být strýčkové, sestry, babičky nebo také „malé matky“, jak tady nazývají další ženy, či manželky v rodinách. Naše děti se sice vracejí vyhublejší, ale obnovily své vazby na rodinu. To je velmi důležité do budoucna, v momentu, kdy musejí jednoho dne opustit AMPO. Samozřejmě ne všechny děti mají příbuzné, některé byly nalezeny, opuštěny nebo týrány. Ty pak berou někteří vychovatelé do svých rodin.

 V červenci, na velké oslavě na rozloučenou jsme byli jako vždy velmi dojatí. Tentokrát nás opustila jedna dívka a 10 chlapců, kteří se vydali na další cestu svého života! A tady je také naše poslední společná fotografie! Touto dobou už všichni žijí někde ve velkém městě a věnují se svému řemeslu nebo dalším studiím.

Moc se mi po nich každý den stýská. Ale příští týden je přesto všechny zase uvidím, neboť se koná hlavní schůze našeho zdejšího spolku AMPO a všichni bývalí svěřenci, kterým na AMPO záleží, jsou samozřejmě členy.

A máme také jedno kulaté výročí: Dům MIA oslavil své 10: narozeniny! Bydlí zde 25 dívek se svými dětmi. Všechny měly těžký osud, mnohé z nich jsou vážně nemocné AIDS. Chtěla bych vedoucímu jménem  Souleyman Nana pogratulovat, neboť se s velkou obětavostí a láskou stará o své malé stádečko lidí potřebujících ochranu.

Kvůli předčasnému těhotenství, manželstvím uzavřeným pod nátlakem, AIDS a týrání jsou tyto dívky mladší 21 let zcela odkázány samy na sebe, v zemi absolutního patriarchátu.  V Domě MIA jsou v bezpečí, žijí ve společnosti dalších lidí a učí se řemeslu. Některé u nás samozřejmě i umírají, ale důležité je, že neumírají samy někde v příkopech na ulici, ale v blízkosti lidí, kteří je mají rádi a v tak těžké chvíli je drží za ruku. Jejich děti budou žít dál a budou zařazeny do našich domů pro sirotky.

MIA-děti jsou zcela zvláštní malé bytůstky. Dělí se se všemi a skutečně o všechno - třeba takový bonbon, i kdyby byl jen jeden, putuje dokola z pusy do pusy. V prvních šesti letech svého života mají dokonce 25 plnohodnotných maminek! Každá je vezme do náručí, pohoupá, utěší, ale i vynadá, umyje je, spí s nimi na jedné matraci a později je učí tancovat!

První věta každého dítěte z Domu MIA, kterou se naučí, když umí mluvit, zní: „Jmenuju se (např.) Some Maryam a jsem dítě z AMPO“, se zřetelným důrazem na poslední slovo. To vše pro případ, že by se dítě ztratilo. Což je naše největší obava. Už tolik dětí se nám ztratilo a je to vždy velmi smutné!

Mnohokrát děkuju vedoucímu Domu MIA, kterému všichni láskyplně říkají „Tonton Chouchou“, za jeho dlouholetou a skvělou práci ve službách lidskosti.

Mnohokrát také děkuju Vám, milí přátelé a sponzoři!

Děkuju Vám za naslouchání našim malým i velkým problémům a starostem, za všechny balíčky, dary a peníze i dobré nápady- zkrátka díky za to, že jste součástí našich životů!

 Vaše Katrin Rohde